Jaroslav Seifert
Když jsem se zhroutil bolestmi
a smrt si již naslinila prst,
aby mi zhasila
červený plamínek krve,
přišla ta, která mi byla nejblíže,
poklekla vedle mě
a sklonila se níž,
aby mi dlouhými polibky jako utopenci
nadechla do plic svůj sladký dech.
A ten, kdo už odcházel,
otevřel znovu oči,
aby se rukama zoufale zachytil
skloněných ramen a vlasů.
Snad je možno i bez lásky žít;
však umírat bez ní,
to je zoufalství.
Jen ještě lísteček,
jen ještě zrníčko,
jen ještě na špičku špendlíku!
Abych mohl ještě se potácet chviličku
ve vlahém přísluní ženství,
které nás přivádí a odvádí,
hledá a pomíjí,
nutká a zdržuje,
sráží i pozvedá,
svazuje i rozvazuje,
laská i zabíjí,
křídlo i kotva,
pouto i paprsek,
růže i dráp až do konce.